Nádherné londýnské jitro v půli června roku 1923. Paní Clarissa Dallowayová je právě na cestě do Mulberryho květinářství, kde si má vyzvednout výzdobu pro svůj dnešní večírek. Než však tahle událost pro lidi z lepších kruhů nastane, strávíme v její společnosti obyčejný den, který nás nenechá na pochybách, že pod slupkou stárnoucí a průměrné středostavovské paničky bije srdce se stejně vroucí pravidelností, s jakou se na Toweru každou čtvrthodinu hlásí o slovo zvon Big Ben. Virginia Woolfová má však za lubem víc než jen rozbíjení klišé o jedné snobské madam. Technikou proudu vědomí a s přispěním vedlejších postav tohoto okouzlujícího letního capriccia před námi postupně odhalí skutečné nitro paní Dallowayové, které působí věrněji než sebetrefnější realistický popis, a také její obrovskou žízeň po životě. Tento Clarissin dar vynikne především ve srovnání s jejím poněkud zdrženlivým manželem, smolařským milencem z mládí, dospívající dcerou, zakyslou guvernantkou i odkvetlými aristokratkami, které přicházejí učinit zadost společenské povinnosti. Zprostředkovaně je tato schopnost konfrontována také s básníkem poznamenaným válečnou hrůzou, jeho necitelným lékařem a řadou takřka bezejmenných osůbek korzujících onoho prosluněného dne po okolních parcích. Zásluhou této fugy pocitů se autorčina próza, jež nedávno inspirovala světoznámý román Hodiny a stejnojmenný oscarový film, před čtenářovýma očima slévá v impresionistický obraz potvrzující přesvědčení modernistů, že za jediný den lze uchopit celý lidský život tak, jako se to podařilo Joyceovi v Odysseovi. Woolfová však v porovnání s jeho ambiciózním experimentem sází na řeč barev, sílu symbolů a melodii skrytou hluboko v lidském nitru, s jejichž pomocí pochopíme, že paní Dallowayová je na světě moc ráda a dovede tu radost předávat druhým. ascunde descrierea