Když je vám čtyřicet a diagnostikují vám ADHD, je to úleva. Ale co dál? \nDiagnózu ADHD si obvykle spojujeme s neposednými chlapci, kteří vyrušují a perou se. Výzkumy ale ukazují, že porucha pozornosti — ať už s hyperaktivitou, nebo bez ní — postihuje stejnou měrou i dívky. A s dospělostí nikam nezmizí.  \nV důsledku dlouholetého medicínského stereotypu jsou ženy poddiagnostikované, osvojí si nevědomé kompenzační mechanismy, a teprve až přestanou zvládat souběh mateřství, domácnosti, vztahů a práce a začnou se potýkat s depresemi či úzkostmi, získají diagnózu ADHD. Často až po třicítce. Zpětně se tak vysvětlí mnoho jejich životních karambolů. Prostřednictvím příběhů takových „roztěkaných“ žen kniha ukazuje, jaké škody může v jejich životech napáchat tlak neurotypické společnosti na to, aby ženy s ADHD vyhověly jejím požadavkům. \nZ příběhů, které s autorkami sdílelo několik desítek žen, však vyvěrá i naděje — život s ADHD sice není snadný, avšak pokud tyto ženy svou jinakost vnímají a svoje potřeby neupozaďují, ale mluví o nich nahlas, začíná je vnímat a přijímat i společnost.  \n–––\nADHD u žen je velké téma, které potřebuje otevřít a destigmatizovat. A tahle kniha je přesně to, co česká společnost potřebuje — autentické příběhy a emoce, o které se dají opřít vědecké informace.— Jiří Pasz, novinář a dokumentarista\nByl to ten největší aha moment, ale i ten nejsilnější vztek, který jsem kdy cítila. Jaký život bych žila, kdybych se o své diagnóze dozvěděla už jako malá? Dokázala bych se neuštvat? Naučit se šetřit své zdroje? Nenaskakovat na každý rychlý dopamin, který jde kolem mě, nevytvářet situace, které mi ho dokázaly vyplavit, adrenalinové závody s vlastní kapacitou? Kdybych žila ve společnosti, která nevychovává dívky jako poslušné holčičky, které musí všechno vydržet a nestěžovat si, uměla bych zpomalit a nedohnala bych se ke kolapsu?— ukázka z knihy