Román Ondřeje Štindla K hranici sestává ze tří částí. Každá má jiného protagonistu, každá je zasazena v jiném historickém údobí, a přece je leccos spojuje: vlasovský voják Stěpan na konci druhé světové války, řidič náklaďáku Michal za tuhé normalizace a sanitář Ivan na sklonku komunistického režimu (a v samém závěru téměř o třicet let později, už coby uznávaný výtvarník) jsou outsideři, kteří se nedokážou konformovat s většinovou společností a ani po tom nijak zvlášť netouží. Po nějakou dobu se sice pokoušejí splynout s okolím, podřizují se neviděné, ale palčivě tušené „Hydře“, ale v určitou chvíli, také pod vlivem prožitku lásky, učiní osudové rozhodnutí a vzepřou se. Jejich životy se tím nenávratně promění, začnou směřovat k tragickému rozuzlení, nevyhnutelnému a drtivému, avšak nepopírajícímu možnost, že za touto „hranicí“ existuje ještě nějaká další naděje. Autor ve svém vyprávění mísí osobní i veřejné; působivě vykresluje individuální osudy na pozadí historických událostí, přičemž snoubí love story s bildungsromanem, pistolnickou historkou a mýtem. Své tři příběhy neokázalým způsobem spojuje v jeden a zasazuje jej povětšinou do širšího centra Prahy, zhruba vymezeného Karlovem, Vyšehradem, Nuslemi a Vinohrady. Praha je tu přitom víc než pouhou kulisou: pražský genius loci se ve Štindlově podání stává bezmála další postavou, skutečným spoluhráčem (či protihráčem) autorových hrdinů. Přestože tak román zkoumá hranice všeho druhu – jeho hrdinové se „k hranici“ vypravují vlastně neustále, ať už jde o pomyslnou hranici sebeobětování, fyzickou, zadrátovanou hranici totalitního státu, či hranici duševní rovnováhy –, do jisté míry je také hledáním středu, centra, hlubiny bezpečí. ascunde descrierea