Styl, který Tara Fuki přehrávají, by se těžko vešel do běžně vnímaných šuplíků. Jejich hudba je stejně tak těžko zařaditelná, jako příbuzné projekty brněnské alternativní scény, jejíž kořeny jsou z nahrávky více než patrné. Písně Tara Fuki oscilují mezi komorní atmosférou a nespoutaným křikem. Tyto dvě polohy jsou výrazným znakem. Polština, kterou Tara Fuki zpívají, je svojí intonací velmi měkká a hladivá a vytváří tak společně s krásným Dorotiným hlasem konrapunkt ke smyčcové smršti dvou violloncel.