Švýcarského spisovatele Ludwiga Hohla (1904–1980) lze přiřadit k Robertu Walserovi i Arno Schmidtovi, je to stejný solitér a „enfant terrible“ švýcarské německy psané literatury. Žil a pracoval přes dvacet let v materiální nouzi a sociální izolaci. Hohlovy texty Zápisky aneb O neunáhleném smíření, napsané v letech 1934–1936 jsou jeho nejhlubším a také nejuznávanějším dílem. Jsou psány literárně filozofickou formou a překračují žánry traktátů, krátkých próz a básní, zdaleka nejsou svou povahou pouhými aforismy, nýbrž je lze číst jako partituru díla uzavřené struktury. Druhý díl Zápisků zachycuje další témata, jimiž se autor počátkem 30. let zabýval: uměním v širším měřítku a zejména otázkou psaní a úlohou spisovatele vůbec, přičemž se věnoval i bezduchým a bezmyšlenkovitým projevům obecného publika ascunde descrierea