Přežít ještě neznamená žít.\n„Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Prožívá dětství v temné vile u samotářské tety a její osud nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech kolem. \nEliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Nenašel se žádný dopis na rozloučenou, ti, kteří toho tragického dne matku viděli, si ničeho nápadného nevšimli. Eliška vyrůstá v desetileté prázdnotě, a když dospěje, rozhodne se najít odpovědi na stále neodbytnější otázky. Co se vlastně stalo? Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… 

Ve svém třetím románu píše úspěšná prozaička Viktorie Hanišová o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání houpe nad propastí. 

Motivy rodinných traumat a křivd se Hanišová přibližuje knihám Petry Soukupové, tématy společenských předsudků a problematického přijetí jinakosti zase textům Petry Hůlové. Její přímočarý jazyk a spontánní vyprávění připomínají, že v jednoduchosti je síla.- Petra Smítalová, Lidové noviny, o románu Houbařka \nSpisovatelská dovednost Viktorie Hanišové začíná už u práce s jazykem, neboť má zjevně schopnost vytvářet přirozeně plynoucí proud reflexí, úvah, monologů i dialogů. Její způsob vyprávění je tudíž takřka nenápadný, nicméně přesvědčivě zprostředkovává osobité myšlení konstruované postavy. A k autorčiným přednostem také patří, že prostřednictvím promyšlené motivické a dějové kompozice dokáže náležitě „naprogramovat“ a stimulovat adresátovu pozornost.- Pavel Janoušek, Tvar, o románu Houbařka