Problémem velké části mimořádně talentovaných básníků je kromě ranních piv také past seberecyklace, která často sklapne hned poté, co ze sebe dotyčný vydá první vyzrálá díla. Zdá se, že moderní dekadent J. H. Krchovský (*1960) se ve svém životě i literární práci úspěšně vypořádal s obojím. V jeho nové sbírce opět slyšíme jeho známý nezaměnitelný, skřípavý a zároveň vycizelovaný hlas. Přesto si čtenář brzy všimne, že autor se jaksi záhadně dokáže neopakovat. Zřejmě proto, že ani v životním poločase neztratil nadhled (A tak už přece jen přišla i chvíle má… / zkopat v řiť Jarmilu, Hynka i Viléma! / To be, or not to be?… Jaképak dilema?! / vždyť je to nestoudné — básně psát s brýlema!). Ubylo undergroundové rozedranosti, přibylo humoru. K nejlepším místům ve sbírce patří například verše, ve kterých si Krchovský ironicky pohrává s textovými výpůjčkami (Už málo mi zbývá, jen píseň má tklivá… / tak málo mi zbývá, dál budu však mlčet, just! / ach málo mi zbývá, tak málo mám piva / tak málo mám piva, a ještě mi teče z úst).