Ptali jste se někdy sami sebe, jaký by byl váš život, kdyby v listopadu 1989 dopadlo všechno jinak? Jaké by byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého?\nJedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová opět překvapuje. Její nový román je dramatickým příběhem obyčejné rodiny, kterou velké dějiny jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Sledujeme příběh Marie Hajné, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají.\nVedle toho se odvíjí příběh dívenky Magdaleny, která je odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, v níž se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály.\n–––\nAlena Mornštajnová napsala strhující a jímavý příběh, který se v naší zemi naštěstí nestal. V různých podobách se však dodnes odehrává v řadě míst na světě.\nKdyž Maju přivedli do návštěvní místnosti, rodiče už tam byli. […] Seděli proti ní, ruce mačkali v klíně a snažili se potlačit slzy. I jí se chtělo plakat, ale ovládla se, aby neztráceli drahocenné minuty. Měla tolik otázek. \n„Víte něco o Joskovi? Co děti?“ Chrlila ze sebe jednu otázku za druhou, ale matka jen vrtěla hlavou s pohledem upřeným na spojené ruce položené v klíně, jako kdyby se bála podívat se jí do očí. \n„O Joskovi nemáme žádné zprávy,“ řekl otec. „Jen to, co jsme ti psali.“ \nTak to se skrývalo pod začerněnými řádky, blesklo Maje hlavou. „Taky ho zavřeli?“ vyhrkla. \nOtec pokrčil rameny. „Snad.“ […] \nPolkla a statečně se ptala dál. „A děti? Jak se mají?“ \nMlčeli. Nekonečně dlouho.\n — ukázka z knihy