Co donutí ženu vzdát se vlastního dítěte? A co přiměje jinou, aby se provdala bez lásky? Odpověď je prostá — peníze.  \nMaría i Alicia se narodily v různých dobách, a přesto se jejich životy podobají. María se v zásadní chvíli svého života přestěhovala z prosté čtvrti na jihu země do života bez minulosti ve velkoměstě. O několik desetiletí později učiní stejný krok i Alicia, kterou tam čeká život v osamění, sdíleném bytě a s nejistou prací. Nedostatek peněz nutí obě ženy podřizovat svá rozhodnutí snaze přežít, připoutává je k podřadným zaměstnáním a dělá z nich pouhé divačky vlastních životů. \nZázraky jsou románem o penězích — o tom, jak nás definují prostředky, které nemáme. Zároveň je to román o ženách — o zodpovědnosti, péči a cizích i vlastních očekáváních. Změnily se nějak možnosti španělských žen od šedesátých let přes éru pozdního frankismu po ženskou stávku v roce 2018? María i Alicia mají pocit, že stejně jako se nikdy úplně nezbaví jihošpanělského přízvuku, nikdy ze sebe plně nesetřesou okovy své společenské třídy ani se nevymaní z předurčení svého pohlaví. Přesto si obě postupně hledají své místo ve světě, ohledávají hranice svého osobního prostoru a učí se ho chránit. \n–––\nRomán Zázraky Eleny Medelové bez jakéhokoli sentimentu a s tvrdostí skrývající pulzující bolestivou jizvu přivádí k životu několik generací pracujících žen: je to poklidný, a přitom rouhavý příběh, který do popředí staví sociální rozdíly, feminismus a věčnou nejednoznačnost rodinných pout.— Mariana Enríquezová, spisovatelka\nV románu Zázraky se v jednotlivých kapitolách napsaných jazykem bez příkras a patosu mění jak postavy, tak čas. Roky běží zpět a kupředu, zpět a zas kupředu. Seznamujeme se s útržky minulosti a přítomnosti, a tak postupně poznáme tři ženy a porozumíme tomu, jaká je jejich situace, jak se vyvíjejí, jak žijí. […] Hlad a bolest mají jméno ženy. Blahopřeji, Eleno Medelová.— Letras en vena\nAkademici by řekli, že v tomto literárním zázraku kráčejí děj i styl ruku v ruce. Toto hluboce osobní vyprávění připomíná troufalost Virginie Woolfové, atmosféru děl Carmen Laforetové a břitkost Rafaela Chirbese. Novináři by prohlásili, že se jedna z nejlepších španělských básnířek stala jednou z našich nejdůležitějších prozaiček.— El País