Don DeLillo bývá označován za jednoho ze tří největších žijících amerických prozaiků (vedle Cormaca McCarthyho a Thomase Pynchona) – a jeho poslední kniha, útlý román Ticho, výmluvně dokládá proč. Děj románu není nijak složitý: na Manhattanu se jeden postarší manželský pár spolu s mladším rodinným přítelem chystá v televizi sledovat Super Bowl, tedy finále ligy amerického fotbalu. Připojit se k nim má druhý pár, který se právě letadlem vrací z Paříže. Svět však náhle postihne blíže nespecifikovaná, zato však totální technologická porucha; přesto se přátelé nakonec sejdou a společně se pokoušejí vyrovnat s nastalou situací, přičemž kolísají mezi paranoidním přesvědčením, že nastává konec světa, a pochybnostmi, jestli veškeré tyto obavy a úzkosti nejsou jen přemrštěnou, hluboce iracionální reakcí na tuctový výpadek proudu.

O děj ovšem v posledku tolik nejde: napětí v DeLillově próze neplyne z děje, ale z jazyka plného zvláštně poskládaných slov a slovních spojení nabitých záhadnými, skrytými, a přesto důvěrně známými významy a emocemi – a taky z vět plných nedořečených, a přesto hrozivých náznaků toho, co všichni tak nějak víme nebo aspoň temně tušíme. DeLillo ve svém románu týmiž slovy a větami, z nichž je náš dnešní svět vystavěn, ohlašuje jeho trudný zánik – akt stvoření či ustrojení je zde aktem zpotvoření a odstrojení.