Text, který provádí čtenáře českou krajinou, vychází z přesvědčení Simona Schamy, že krajina má paměť nejen geologickou, ale především i kulturní. Vypůjčuje si z literatury, prózy, deníků, dopisů i básní obrazy konkrétních míst a skládá je tak, aby vynikla přirozená osa - vertikála nebo horizontála. Ty se však právě vlivem použité literatury proměňují ze základních os směru v osy existenciálně významné a dávají tak místům význam dosud spíše skrytý nebo ne na první pohled zřejmý. Text úmyslně pracuje s širokým rozptylem pramenů od nejstarších kronik, přes velké společenské romány, přes deníky a dopisy až po literární marginálie. Výchozí premisou tohoto průvodce je totiž ta, že ten, kdo se na krajinu zadívá upřeně, cíleně a vědomě, už prožívá svou svobodu.