Dvojice novel z roku 1978, v samizdatových vydáních též pod názvem Dvě novely, nebyla doposud tiskem publikována. Dva příběhy dvou ženských protagonistek jsou v komplementárním vztahu, byť na první pohled spolu nikterak nesouvisejí. Děj Máši je zasazen do československého reálu konce 40. let, tedy do doby po "Vítězném únoru". V atmosféře davové psychózy se odvíjejí osudy mladé nadšené svazačky, jejímž protihráčem je básník Egon Goldmann, vybavený četnými autobiografickými rysy. Ironický škleb nad tragikomičností doby, v níž skutečnost přerůstá v obludný sen. I v Bětě je zašifrováno mnoho dobových reálií, avšak děj je zde kontrapunkticky vsazen do polosnové "minulostní budoucnosti". Hrdinka přijíždí do "hraničního pásma", do městečka v blízkosti "pracovního tábora", a to s tajným úmyslem spatřit tu některé ze svých vězněných přátel. Perzifláž dobových rekvizit 70. let se posléze stává stejně zřejmou jako v Máše. Po beznadějných střetech s "byrokratickými překážkami" a po řadě prapodivných a varovných setkání se hrdinka rozhoduje pokusit se prchnout za hranice, což se jí nezdaří: po zoufalém úsilí se ocitá opět jen v místě, kde se její útěk započal. Bludný kruh se takto uzavírá, sen se vrací k obludné realitě. Závěrečný motiv bezvýchodnosti je ozvukem dnes ztracené Bondyho povídky z roku 1952, již zmiňuje Bohumil Hrabal v Něžném barbarovi.