Od roku 2004 došlo jak v České republice (ČR), tak i v Evropské unii k podstatným změnám, které zakládají nutnost v mnoha směrech nového pohledu na pojišťovnictví a zároveň vytvářejí systémové a metodické předpoklady jeho nového rozvoje. Máme zde na mysli především stále zřetelnější příklon k chápání pojišťovnictví jako integrální součásti souboru finančních služeb. Tato zdánlivá samozřejmost však vnáší do pojetí pojišťovnictví nové atributy a nároky, které zatím nebyly ani artikulovány a ani v komplexněji hospodářské praxi řešeny. Celý dosavadní proces harmonizace, realizovaný v EU v průběhu uplynulých zhruba třiceti let a akcelerující v posledních dvou dekádách, směřoval k zabezpečení volného pohybu služeb formou svobodného zakládání poboček a svobody poskytování služeb v Evropském hospodářském prostoru a to převážně za každý ze segmentů finančních služeb zvlášť. Proto také můžeme hovořit o jednotném pojistném trhu a nikoli zatím o jednotném trhu finančních služeb. K jednotlivým těmto segmentům a účastníkům pojistného trhu přijaly orgány Evropské unie resp. Evropských společenství řadu legislativních aktů, které byly zprvu zaměřeny na sjednocování pravidel, používaných jednotlivými členskými státy při řízení institucí pojistného trhu. V rámci těchto dokumentů jsou vymezena obecná pravidla, platná pro segment pojišťovnictví obecně, jsou zde však zastoupeny takové dokumenty, které postihují separátně životní a neživotní pojišťovny a další, zaměřené na konkrétní pojistná odvětví. Stále aktuálnější jsou však i směrnice a další předpisy upravující pojišťovnictví a činnost institucí pojistného trhu jako jednoho ze segmentů finančního trhu. Tato nová tendence se začala na úrovni EU prosazovat prostřednictvím různých, převážně dlouhodobých a také víceméně proklamativních dokumentů, jakými byly Akční plán finančních služeb (FSAP) a dále „Zelená kniha Evropské komise o politice v oblasti finančních služeb na léta 2005–2010“ a na ni navazující Bílá kniha s podtitulem „Politika finančních služeb 2005–2010“. Oba tyto programové dokumenty budou v dalším textu podrobněji komentovány, a to, s ohledem na jejich časový horizont i z hlediska realizace dosažených cílů. Již zde však lze konstatovat, že jejich cíle byly splněny zejména ve formálně legislativní a organizační úrovni. Již v roce 2006 jsem v časopise Slovenské asociace pojišťoven „Poistne rozhľady“ uvedl: „S jistou nadsázkou se dá říci, že dosavadní převažující forma harmonizace tržních podmínek v rámci EU, založená na ohromném množství směrnic a jiných právních aktů Unie, vytvořila pevné základy pro technicko-právní propojenost jednotlivých členských států Unie; lze říci, že byla z velké části vybudována „konstrukce“, kterou je však potřeba naplnit vnitřní, zejména finanční infrastrukturou, aby celý unijní projekt byl životaschopný“. (BÖHM, A., 2006, str. 1). Nicméně hlavní akcent v činnosti Evropské komise v uplynulém prvním desetiletí 21. století byl kladen právě na vytváření vhodných mechanismů, nástrojů (právních i ekonomických) a forem propojování jednotlivých segmentů finančních služeb do jednoho integrovaného celku, zajišťujícího všestrannou obsluhu nároků, které na finanční služby klade současný a budoucí stupeň ekonomické integrace v rámci Evropské unie včetně nároků obyvatel jednotlivých členských států. Celé toto snažení bylo doprovázeno intenzivním prosazováním „bezpečnostních“ hledisek do jednotlivých opatření, přijímaných v uvedeném procesu sjednocování resp. integrace finančních služeb. V oblasti pojišťovnictví se „slovem desetiletí“ staly pojmy jako solventnost, zajištění a některé další. Podobně tomu bylo v bankovnictví, kde se nejfrekventovanějším pojmem stala kapitálová přiměřenost a úvěrová obezřetnost, jejichž nové pojetí bylo vyjádřeno v dokumentu resp. systému, nazývaném „Basel II“. Již v tomto kratičkém odstavci stojí za povšimnutí, že pro bankovnictví a pro pojišťovnictví byly přijaty dva různé dokumenty. Z hlediska specifik obou těchto segmentů se to zdá bý ascunde descrierea