György Lukács (1885-1971) byl významný maďarský filosof a estetik. Svým dílem významně přispěl ke vzniku tzv. západního marxismu, výrazně však ovlivnil také marxismus východní, především tzv. marxistický humanismus. Ve svém rozsáhlém díle se věnoval literární teorii, estetice, otázkám realismu, teorii filmu, kritice existencialismu a fenomenologie, marxistické metodologii, problému zvěcnění, sociální ontologii aj.
Lukácsova kniha Lenin spadá stejně jako jeho nejslavnější dílo Dějiny a třídní vědomí (1923) do jeho raného období. Byla napsána bezprostředně po Leninově smrti v roce 1924 ve vídeňském exilu, kam se Lukács uchýlil po porážce Maďarské republiky rad. Byla přeložena do bezmála dvou desítek jazyků, včetně češtiny. V roce 1970 měla vyjít v překladu Lubomíra Sochora v tehdejším Československu, avšak nastupující normalizace a cenzurní zásah vydání již vysázené knihy znemožnily (i v tomto sdílela stejný osud jako Sochorův překlad Dějin a třídního vědomí). Kniha Lenin tak vychází v češtině bezmála sto let po svém původním vydání. Lukács v ní mj. pokračuje ve své dřívější snaze teoreticky formulovat principy marxistické metody. Jak uvádí v předmluvě k německému vydání z roku 1967, obnovený zájem o jeho knihu v šedesátých letech byl podmíněn především dobou, v níž byla zahájena marxistická kritika Stalinova období a která rovněž probudila zájem o opoziční tendence let dvacátých. Dnes je kniha jedním z důležitých historických pramenů umožňujících nahlédnout do tehdejšího Lukácsova myšlení a do způsobu, jakým na příkladu Lenina vyložil vztah mezi politickou teorií a politickou akcí.