Don De Lillo je znám především jako romanopisec – a to ne ledajaký: kupříkladu nejvlivnější americký kritik současnosti Harold Bloom jej neváhal označit za jednoho ze čtyř největších žijících amerických prozaiků (vedle Cormaca McCarthyho, Philipa Rotha a Thomase Pynchona). Anděl Esmeralda (The Angel Esmeralda, 2011) je ovšem DeLillova první sbírka povídek – a opět nikoli sbírka ledajaká: americká kritika i čtenářská obec se vesměs shodují, že se jedná o nejlepší autorovo dílo od přelomového románu Podsvětí (Underworld, 1997). Kniha nabízí průřez spisovatelovou tvorbou od konce sedmdesátých let do současnosti. V jistém smyslu přitom může sloužit jako úvod do DeLillova světa, najdeme v ní totiž většinu autorových erbovních témat: odcizení, paranoiu, obavu či přímo děs z přetechnizovaného, odlištěného světa, složitost lidské komunikace, neurčitý pocit ohrožení atd. Typicky delillovský je i nenápadně rafinovaný způsob vyprávění a mimořádně působivý, zahuštěný, paradoxy nabitý jazyk. Oproti autorovým románům je tu ovšem jedno novum: většina povídek se vyznačuje jakýmsi snovým nádechem a prostupuje je – pro autora nezvyklá – melancholie.

Don DeLillo (*1936) je obecně považován za jednoho z největších amerických spisovatelů současnosti. Napsal patnáct románů a tři divadelní hry; česky zatím z jeho díla vyšly romány Bílý šum (The White Noise, 1985, česky 1997), Podsvětí (Underworld, 1997, č. 2002), Padající muž (Falling Man, 2007, č. 2008), Bod Omega (Point Omega, 2010, č. 2010), Prašivý pes (Running Dog, 1978, č. 2011) a Cosmopolis (Cosmopolis, 2003, č. 2012). Don DeLillo je držitelem řady prestižních amerických i mezinárodních literárních ocenění, jako například PEN/ Faulkner Award, National Book Award, Library of Congress Prize či Jerusalem Prize. Žije poblíž New Yorku.