Ústředním tématem knihy je fenomenologie tělesnosti v díle francouzského filosofa Michela Henryho (1922–2002). V první kapitole jsou nastíněny Henryho fenomenologická metoda a to, jak se jeho „materiální fenomenologie“ vyrovnává s „klasickou fenomenologií“ reprezentovanou fenomenologií Edmunda Husserla a Martina Heideggera. V druhé kapitole – věnované Henryho pojetí „tělesnosti“ – autor nejdříve představí neprávem pozapomenutého francouzského filosofa Maina de Birana, popíše Henryho konfrontaci s filosofií tělesnosti u Condillaca, Husserla a Merleau-Pontyho, aby následně vyložil Henryho fenomenologii těla, totiž jeho pozoruhodný popis manifestace dvou tělesných systémů tvořených třemi modalitami těla (absolutní, organické, objektivní čili fyzické tělo). V závěru kapitoly nastolí otázku „unitární teorie těla“, jež je představena jako Henryho originální příspěvek k diskusi o problematice tzv. tělesného schématu. Nakonec se zabývá Henryho navýsost radikálním řešením otázky „zkušenosti-o-druhém“, zkoumáním manifestace neviditelného podkladu intersubjektivity neboli právě takového „spolu-bytí“, které své opodstatnění a nezlomnou moc čerpá v paticky spolu-zakoušeném Životě, který v materiální fenomenologii hraje roli fenomenologicko-ontologického počátku „vztahu-k“ jako takového.