Poslední literární dílo významného českého spirituálně orientovaného autora, prozaika a esejisty, který vydal již dvě podobně zaměřené práce. Třetí kniha vše definitivně uzavírá.

Jedná se ze tří čtvrtin o „deníkové“ záznamy, avšak dělení je pouze formální. Kniha drží pěkně pohromadě díky spolehlivému svorníku, jehož jméno je — úpornost. To ona umožňovala zdánlivě křehkému, k lyrismu náchylnému spisovateli čelit nepřízni času i vlastním pochybnostem. To ona mu diktovala potřebu neustálé sebereflexe i odvahu neuhýbat před dotírajícími otázkami a hledat na ně odpovědi bez ohledu na to, zda tak činí prostřednictvím prostého zápisu či náročnějšího tvaru.

Kruhy pod očima, jakkoliv odlišného druhu, se sytily stejnými živinami jako Mertlův Dům mezi větrem a řekou či jiné spisy. Bedřich Fučík, znalec českého písemnictví z nejpovolanějších, kdysi připodobnil Mertlovu tvorbu k vínu, jež „se lisuje jen z nejvzácnějších hroznů dlouho zrajících nepochybně jen za nejtrpčího odříkání, za úpění duše, která se zříká všeho, jen ne sebe“. Nejsou tahle slova, právě proto, že tak těsně přiléhají k textům, o nichž vedeme řeč, nejpřesnějším stvrzením vzácné jednoty celého díla? A neplatí pro Kruhy pod očima, že je to — krátce a jednoduše — moudrá kniha?