Svazky Publicistika 3 a Publicistika 4 navazují na vydanou Publicistiku 2 (2012) a přinášejí objemný souhrn Čapkových referátů, recenzí, poznámek a článků o dění v oblasti výtvarného umění v letech 1921–1930, respektive 1931–1939. Těmito svazky ukončujeme nejen vydávání výtvarné publicistiky tohoto autora, ale uzavírají se jimi i celé Spisy, jejichž vydávání zahájil v roce 2007 svazek s Čapkovou literární publicistikou. Texty zařazené do posledních dvou svazků byly vesměs původně otištěny v periodickém tisku a pocházejí z období Čapkova působení v Lidových novinách, v nichž měl na starosti rubriku pojednávající o pražských výstavách. Do tohoto deníku pravidelně přispíval od dubna 1921 až do svého zatčení 1. září 1939. Publikoval v něm stovky referátů, v nichž sledoval výtvarné aktivity v hlavním městě. Přestože deník nepovažoval za prostor pro výtvarně kritickou činnost, nelze jeho práce pro noviny číst jen jako pouhé informativní články o výstavách v Praze. Téměř nikdy se nezřekl vlastního hodnocení, v němž vyjadřoval svůj vyhraněný nárok na výtvarnou tvorbu, který sám uplatňoval ve svém malířském díle. Sledoval výstavy důležitých uměleckých osobností i méně známých autorů a se zaujetím psal o jejich výtvarných počinech. Neopomíjel ani ženské umění ani výstavy členů různých uměleckých spolků, například německých, a byl jedním z mála, kdo o nich tehdy referoval. Informoval o výstavách zahraničních výtvarníků i expozicích autorů užitého umění. V umělecké tvorbě zdůrazňoval vlastní způsob vidění a vyjádření, odmítal epigonství, rutinérství, konvenčnost, lacinou efektnost, manýru. Proti akademismu vyzdvihoval tvorbu založenou na vlastním názoru a vnitřní svobodě. Nad virtuozitu stavěl poctivě dosažené, byť skromnější umělecké výsledky. Jeho články tak v kritickém pohledu podávají sice ne vyčerpávající, nicméně zřetelný obraz dění na pražské umělecké scéně v době mezi válkami. Vedle Lidových novin přispíval Čapek i do umělecky zaměřených časopisů texty, jimiž se místo na běžného čtenáře deníku obracel v rozsáhlejších polemikách spíš na odbornou veřejnost. Střízlivě reagoval na projevy výtvarných tendencí meziválečné avantgardy, analyzoval její výtvarné počiny a odmítal ideologii, s níž byly spojeny. Nadřazoval lidské uměleckému, výtvarné hodnoty spojoval s hodnotami mravními. Zatímco z Čapkových textů o výtvarném umění z let 1921–1939 napočítáme v dosud vydaných knižních výborech jen několik desítek, bibliografie jich v tomto období eviduje více než tisíc. Známe je z výborů vydaných autorem (ve Spisech byly zahrnuty do svazku Knihy o umění) i posmrtně: Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1911–1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958), Méně výstav a více umění! (1999). Většina však zůstala zveřejněna jen ve svém prvním otisku v dobovém periodickém tisku. Naše edice chtějí v kritickém vydání zpřístupnit Čapkovu publicistickou tvorbu v co největší šíři a doplnit tím jeho obraz o sice méně výrazný, nicméně nepostradatelný rys. Josef Čapek sice psal své příspěvky jen pro danou příležitost, avšak pro svou literární hodnotu tu tato drobná díla zůstávají trvalým a pevným dokumentem, neodmyslitelným od českého kulturního dědictví. Edice přinášejí kriticky připravené texty doplněné o komentáře s vysvětlivkami, jmenný rejstřík a rejstřík výstav. Josef ČAPEK (23. března 1887 Hronov – mezi 5. a 24. dubnem 1945 koncentrační tábor Bergen-Belsen). Malíř, grafik, knižní grafik a ilustrátor, kreslíř, scénograf, prozaik, dramatik, básník, autor pro děti, žurnalista, esejista, výtvarný kritik a teoretik. Bratr spisovatele Karla Čapka (1890–1938), s nímž v mladých letech společně napsal řadu povídek (Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny a jiné prózy) a tři divadelní hry (Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel), a spisovatelky Heleny Čapkové (1886–1961), švagr básníka a překladatele Josefa Palivce. Po secesních začátcích příslušník kubistické avantgardy, jejíž principy posléze modifikoval do projevu osobitě oproštěné výtvarné zkratky. Postupně člen Skupiny výtvarných umělců, Mánesa, Tvrdošíjných a nakonec Umělecké besedy. Živobytí mu však zajišťovalo především redaktorské místo v Národních listech (1918–1920) a Lidových novinách (1921–1939). Jeho literární dílo opsalo svérázný vývojový oblouk od básnivých expresionistických povídek (Lelio, Pro delfína) přes baladickou novelistiku (Stín kapradiny) po novátorské bezdějové prózy (montaignovský filozofující esej Kulhavý poutník, pascalovský soubor „myšlenek“ Psáno do mraků). Jako aktivní masarykovec a antifašista byl německými okupanty zatčen hned v první válečný den 1. 9. 1939 a připraven o život na samém prahu míru.