Název debutní sbírky Tomáše Tomáška vyznačuje dvojí pohyb, dvojí způsob vzniku hornin, a to usazováním a vyvřením. Tento základní obraz – v jedné, druhé, či obou složkách pohybu – prostupuje komplementárně jak motivickou, tak stylovou stránkou této poezie.

Děje (slovesa) jsou tu na jedné straně substancializovány („v prosátém světle / zajíkavý / ptačí zpěv // na vrcholu / osamělé místo / modliteb“), matérie slov tuhne. Na druhé straně získávají výpovědi na dynamičnosti vyráženými krátkými, často jednoslovnými verši s apelativním obsahem, užitím paralelismů a refrénů. Tak i v motivech: „sevření hmot povolí / [...] temnotami / krystaly počnou / růst“, ale jindy „bez hlesu ční / zelený křik // socha stromu“. Povolování (změkčování) kontra tuhnutí, antropomorfizace kontra zneživotnění – společným znakem těchto procesů je proměna.

Tomáškův výrazový minimalismus má jméno jemnost. Ta je totiž domnívám se základem procesu, který se odehrává – budeme-li mluvit o nejčastější autorově tematické poloze – mezi pozorovací schopností poutníka česko-moravskou krajinou, utvářenou ještě dodnes dominantně barokní dobou, a mezi záznamem básně, který otisk krajiny do duše proměňuje v otisk duše do krajiny. V této jemnosti je také ukryto autorovo já, jiným způsobem v básních nepřítomné, a tedy ani nepostřehnutelné.

Čedičový suk
dubina
vítr a habří

v prosátém světle
zajíkavý
ptačí zpěv

na vrcholu
osamělé místo
modliteb

bez přístupových cest

/ Ostružno /